01.06.2021 | Zprávy
Za jedno z největších rizik pro většinu podlahových krytin lze bezesporu označit vlhkost. S problematikou vlhkostí se všichni podlaháři setkávají dnes a denně, přesto bývá podceňována, zvláště u realizací prováděných samotnými koncovými uživateli, tedy bez účasti profesionálního podlaháře.
NENÍ VLHKOST JAKO VLHKOST
Vynecháme-li vlhkost vzdušnou, která, zvláště při dlouhodobějším působení, umí napáchat také mnoho škod, hlavním rizikovým faktorem bývá vlhkost podkladu. Příčiny vlhkosti lze (zcela zjednodušeně) označit za nepředvídatelné a předvídatelné. Za nepředvídatelné příčiny můžeme označit takové záležitosti, jež jsou pro profesionální podlahářskou firmu těžce až nemožně rozeznatelné před samotnou instalací krytiny. Příklad představuje narušená hydroizolace budovy – jev, který se může projevit klidně i několik měsíců od svého vzniku. Podobný případ může znamenat průsak vody z netěsných trubek zalitých v mazanině. Každý z nás by určitě vyjmenoval desítky podobných situací, jež mohou vést ke zvýšení vlhkosti v podkladu, který se před realizací tvářil jako bezproblémový. Za nepředvídatelnou záležitost však nelze označit vlhkost v podkladu u nemovitosti staršího data, která zcela zřejmě žádnou hydroizolaci nemá – instalace krytiny ve starém přízemním objektu (bez hydroizolace) si přímo přivolává následující komplikace. Naopak zcela předvídatelnou záležitostí je vlhkost zbytková – voda přítomná v potěru z procesu jeho přípravy. S tou se musí počítat vždy a za všech okolností. A právě ta bude předmětem tohoto článku.
VODA - ZÁKLAD POTĚRU
Při přípravě potěrů, ať už anhydritových či cementových, je voda nezbytnou složkou jejich skladby. Každý potěr potřebuje svůj „čas“, aby se přebytečné vody zbavil a byl připraven pro další kroky. U anhydritových potěrů dochází k tvrdnutí procesem jejich vysoušení. To přináší výhodu, neboť tento proces lze urychlit puštěním podlahového topení – to je možné obvykle už po sedmi dnech od aplikace. Naproti tomu u cementových potěrů nadměrná ztráta vlhkosti v průběhu zrání (obvykle 28 dní) přináší nežádoucí efekt, zpomalující (zastavující) hydrataci. V průběhu zrání tedy není žádoucí potěr vytápět, naopak v letním období může být nezbytné vlhkost do potěru doplňovat (potěr kropit vodou). Příliš rychlé vysušení cementového potěru může vést k jeho deformacím a vzniku prasklin a snížení funkčních vlastností potěru.
Čtyři týdny znamenají minimální hraniční dobu, kdy u cementových potěrů (ale i u anhydritových směsí) nelze s pokládkou krytin jakkoli kalkulovat. Samozřejmě za předpokladu, že nejde o speciální směs, nebo potěr s přidanými speciálními pojivy, které mají výrazně kratší dobu zrání.
Délku schnutí podkladů ovlivňují i další vlivy. Jedním z nich je tloušťka potěru – v potěru o tloušťce sedmi centimetrů je více vody než v potěru o tloušťce poloviční, což se projeví i na délce vysychání. Neméně podstatným faktorem zůstávají klimatické podmínky v objektu. Schopnost vzduchu vázat vlhkost se pojí s jeho teplotou – chladný vzduch dokáže pojmout méně vlhkosti než vzduch teplý. Jak tedy klima přesně ovlivní cementové a anhydritové potěry?
Foto: Elektrická metoda měření_anhydritový potěr
V zimním období nízké teploty vzduchu zpomalují vysychání anhydritů i hydrataci cementových směsí (teploty pod 5 oC proces dokonce zastavují). Je-li prostor vytápěný, optimální způsob urychlení procesu vysoušení přináší výměna vzduchu: vnitřní ohřátý vzduch (s absorbovanou vlhkostí) se vypouští ven a dovnitř se naopak přivádí venkovní studený (a tedy suchý) vzduch. Ten po opětovném zahřátí absorbuje vlhkost z potěru a poté se proces opakuje. Uvedený návod může znít složitě, ale jeho realizace v praxi je velmi jednoduchá = pravidelné větrání.
V letním období příliš vysoké teploty zpomalují proces tvrdnutí anhydritu, teploty vyšší než 40 oC mohou proces zastavit. Z toho důvodu je nezbytné, aby plochy vylitého anhydritu byly ochráněny před přímým slunečním svitem. U cementových potěrů vysoké teploty proces naopak urychlují. Jak je uvedeno již výše, v době hydratace znamená urychlení nežádoucí efekt, kterému by mělo být zabráněno.
Budeme-li vylití, vytvrdnutí a vyschnutí potěru považovat za fázi jedna, a je-li tato fáze ukončena, nastupuje fáze dvě. Fází číslo dvě však není samotná instalace krytiny či aplikace vyrovnávacích stěrek, druhou fází je kontrola podkladu.
MĚŘENÍ ZBYTKOVÉ VLHKOSTI PODKLADU
Podklad je hotov, k realizaci přistupuje podlahářská firma. Nyní vynecháme ostatní kontroly podkladu, nezbytné pro pokládku vybraných krytin, respektive pro volbu technologického postupu přípravy podkladu pro pokládku. A zůstaneme pouze u zbytkové vlhkosti. U potěrů musí být za všech okolností provedena kontrola zbytkové vlhkosti podkladu. Její provedení lze v zásadě uskutečnit třemi postupy, z nichž jeden je čistě orientační a nenahrazuje ani jeden ze zbývajících dvou postupů.
Za orientační metodu je považována metoda elektrická, tedy postup, který měří zbytkovou vlhkost podkladu pomocí elektrického proudu. Metoda rychlá, pohodlná (ohnutí se k podlaze je přece jen snazší než sekání do potěruJ). Měřáky jsou skladné, snadno přenositelné. Měly by patřit mezi základní výbavu každého realizačního technika. Jejich nevýhodou je však jen relativní přesnost měření – měření neprobíhá v celé tloušťce potěru, ale jen v jeho vrchní částí, obvykle v tloušťce 2 – 3 cm. Což s sebou přináší nepřesnost tohoto způsobu měření, způsobenou faktem, že potěry nevysychají v celé své konstrukční síle stejnoměrně. Vlhkost se vždy drží hlavně ve spodní části potěru, a je-li tloušťka potěru např. 5 cm (a více), což většinou skutečně je, naměřené údaje nereflektují tuto skutečnost. Jinými slovy: i když elektrický měřák ukáže hodnoty reálné pro pokládku krytiny, nadměrná vlhkost se může držet ve spodní části konstrukce potěru, přičemž takový potěr určitě není vhodný pro pokládku. Druhou nevýhodu tohoto postupu přináší nepřesnost, ovlivněná případnou přítomností podlahového topení. Z těchto důvodů se elektrická metoda doporučuje jen jako čistě orientační. Pokud vás napadá, zda má tato metoda vůbec smysl, odpověď zní jednoznačně – ano, má stoprocentně smysl. Metoda je vhodná hlavně ze dvou důvodů: pomáhá jednoduše nalézt vhodné místo pro provedení oficiálních metod měření (tedy nalezení místa s nejvyšší vlhkostí v ploše) a současně u vlhkých podkladů prokáže, že postup měření jednou z destruktivních metod je v daný okamžik zbytečný.
Foto: CM detail
Druhou metodou měření je tzv. „karbidová metoda“, měření pomocí CM přístroje (CM = carbide method). Základní podmínkou měření je vysekání vzorku z potěru, proto se metoda označuje jako destruktivní. Postup měření: vysekaný potěr (potěr by měl být vysekán ručně, použití elektrického nářadí může vést k zahřátí potěru a tím k negativnímu ovlivnění výsledků měření) je v kovové nádobě smíchán s ampulí karbidu vápenatého. Jeho reakcí s přítomnou vlhkostí dochází k vývoji plynu (acetylenu). Převodem tlaku vzniklého plynu získáme hodnotu vlhkosti podkladu. Měření musí být prováděno s opatrností, aby nedošlo ke kontaminaci odebraných vzorků potěru externí vlhkostí – například potem provádějící osoby.
Tato metoda je uznávána i podle soustavy technických norem, konkrétně ČSN 74 4505, protože její výsledky odpovídají výsledkům gravimetrické metody.
Metodou třetí, nejméně používanou, je metoda gravimetrická, taktéž nazývaná „váhová“. Její nespornou výhodou je přesnost – pro zjištění výsledků se nepoužívají kalibrační vztahy (jako u CM metody). Hlavním důvodem pro spíše výjimečné užívání tohoto měření je časová náročnost – získání výsledků až v řádech dnů (výsledné hodnoty jsou získávány laboratorně). Postup měření: vysekané vzorky z podkladu se pečlivě zabalené dodají do laboratoře, kde se zváží. Po zvážení jsou vysoušeny v peci až do dosažení konstantní hmotnosti. Po jejich vychlazení se vzorky opětovně zváží. Při získávání vzorku podkladu, manipulaci s ním a transportu musí být brán zřetel na snížení rizika kontaminace vzorku externí vlhkostí.
Doporučení závěrem: z měření zbytkové vlhkosti podkladu jednou z oficiálních metod (CM či gravimetrická metoda) musí být vystaven protokol se zaznamenanou polohou prováděných měření. Současně je vhodné z konaných měření provádět fotodokumentaci. U orientačního měření toto odpadá – po orientačním měření by vždy mělo přijít měření následné, např. CM. Současně normativní postup měření požaduje, aby měření bylo provedeno minimálně na jednom místě na každých 100 m2 plochy, minimální množství zkušebních míst činí tři.
Celý článek najdete v časopise DOMO č. 3/2021 - ukázka ZDE.
