03.04.2025 | Zprávy
Po náročné rekonstrukci byla odborné veřejnosti přestavena Vila Silenta z roku 1912. David Raiser, CEO developerské skupiny SOLO Praha, která stojí za celým projektem, říká: „Za nás jsou Hřebenky skrytá perla Prahy. Od začátku jsme věděli, že se pokusíme zachovat maximum původních prvků, nebo ty již moc zničené nahradit jejich replikami. Ale zároveň jsme si uvědomovali, že standardy dnešního života jsou úplně někde jinde.“
Autorem rekonstruovaného domu byl architekt František Kavalír, žák Jana Kotěry. Vila Silenta stojí v bezprostřední blízkosti dalších modernistických památek, a nejen svým výhledem na Prahu zaujme každého milovníka architektury. „Chtěli jsme nezničit to krásné původní, ale přenést vilu časem do roku 2024 tak, aby se v ní krásně žilo,“ dodává Raiser.
Na rezidenčním trhu se pohybujete několik desítek let a společnost SOLO Praha, kterou řídíte, realizovala i tuto mimořádnou rekonstrukci. Máte za sebou rekonstrukce památkově chráněných domů: v čem byl projekt Vila Silenta výjimečný?
DR: Od počátku jsme věděli, že jsme našli dům na mimořádném místě. Téměř v centru Prahy a přitom v místě, kde je až nepochopitelný klid a ticho. Navíc s úžasným osobitým charakterem.
ER: Následně jsme vypátrali, že architektem byl František Kavalír, žák architekta Kotěry a spolužák architekta Gočára. Jelikož naší snahou od počátku bylo vrátit domu jeho původní podobu, pouze přizpůsobenou současným požadavkům na vybavení a komfort užívání, nemuseli jsme naštěstí ani po tomto zjištění nic v našem přístupu měnit.
Kdy jste se poprvé o vile dozvěděli a jaká byla vaše cesta k tomuto domu?
ER: Cesta rozhodně nebyla přímá, nabídli nám řadový dům na Ořechovce, na který jsme se byli podívat, ale kromě lokality nám nedávalo smysl vůbec nic. A právě zprostředkovatelka se zmínila o této vile na Hřebenkách. Vzhledem k tomu, že bydlíme kousek od ní, tak jsme se na ni cestou domů zajeli podívat. Zastavili jsme před ní. A já jsem odmítla vystoupit z auta, pršelo, byla skoro tma, dům přes veškeré přerostlé křoví a stromy skoro nebyl vidět. Nicméně schůzku jsme již měli domluvenou na další den, tak jsme si řekli, že se přece jen podívat půjdeme.
DR: Na druhý den jsme přišli do vily, stáli jsme v této ruině, přes arkýř v jedné z místností na přízemí zasvítilo sluníčko a my jsme věděli, že tento dům si nemůžeme nechat ujít. Ještě v ten moment jsme řekli, že ho kupujeme.
V sousedství Vily se nachází celá řada památkově významných vil, dalo by se říci, že to je přehlídka moderní české architektury. Jak jste obecně k rekonstrukci přistupovali, z hlediska použitých technologií a materiálů?
DR: Ano, za nás jsou Hřebenky skrytá perla Prahy. Od začátku jsme věděli, že se pokusíme zachovat maximum původních prvků, nebo ty již moc zničené nahradit jejich replikami. Ale zároveň jsme si uvědomovali, že standardy dnešního života jsou úplně někde jinde. Pro lepší představu můžeme uvést příklady z každého.
ER: Fasáda byla opravdu velmi zničená, nedala se zachránit, takže jsme ji celou dělali nanovo, tak aby se co nejvíce podobala na tu původní, a to včetně původních postupů. To znamenalo mimo jiné i to, že jen ornamenty kolem oken a dveří se škrábaly dva měsíce ručně. Pro architekty za první republiky bylo typické mimo jiné i to, že fasády domů upravovali metodou sgrafiti, která pochází z období renesance. Spočívá v tom, že se do horní vrstvy omítky proškrábají ornamenty až na vrstvu spodní, a tím získají dva odstíny jedné barvy. Takže naše sgrafiti jsou identické s těmi z roku 1912. Špaletová okna byla také naprosto zničená, nechali jsme vyrobit přesné repliky, jen jsme přidali vždy v jednom okenním křídle izolační dvojsklo. A také jsme jejich původní, klasickou barvu lomené bílé vyměnili za petrolejovou. Velký a zásadní krok, který ukotvil vzhled celého domu vevnitř i zvenku.
DR: Co bylo absolutně nevyhovující, byla dispozice vily. Tu jsme překopali úplně. Dokonce jsme se museli zbavit pár nosných zdí. To je jeden z bodů, na který jsem velmi pyšná. Naštěstí již téměř 20 let spolupracujeme s úžasným statikem, pro kterého jsou naše projekty, jak on sám říká, obohacující (smích). S ním jsme téměř vždy schopní najít esteticky i staticky přijatelné řešení. Jelikož všechny obytné místnosti jsou v domě orientované na jih, bylo nutné dům vybavit klimatizací. Zvolili jsme kanálovou klimatizaci, schovanou do stropních konstrukcí. V případě rekonstrukce vily z roku 1912 to byla jedna z „větších“ výzev.
Vila Silenta je určena pro velmi specifickou klientelu, obecně se na realitním trhu takových nemovitostí objeví jen několik za rok. Co to pro vás jako investora a realizátora v jednom znamenalo?
DR: To máte pravdu, a také si myslím, že jsme si ještě tuto úzce profilovanou skupinu zmenšili vzhledem domu. Je to dům s charakterem a názorem. Za nás nadčasový, ale nepřizůsobený aktuální módní vlně krémového všeho.
V rámci rekonstrukce jste měnili také vnitřní dispozici vily: jaká technická řešení jste použili?
DR: První tři měsíce jsme dům vyklízeli, otloukali všechny omítky a dělali bourací práce. V průběhu se přidávaly práce na statickém zajištění objektu. Například jsme nechtěli, aby nám, po vybourání nosné stěny, hyzdil místnost průvlak pod stropem. Z toho důvodu jsme s naším statikem našli řešení, při kterém se toto schová do konstrukce stropu.
Nároky na současné bydlení jsou dnes jiné, než tomu bylo vpřed více než sto lety, kdy byla vila postavena. Co se změnilo především?
DR: Odpovím velmi stručně: dispozice, master bedroom, které je věnováno celé patro, terasa a z ní přímý vstup na zahradu. Obecně pak vnímání prostoru jako takového a tepelný komfort, což se promítá do řešení topení a klimatizace.
Celý článek najdete v časopise DOMO 2/2025, který si můžete online a zdarma prohlédnout ZDE.
