13.08.2020 | Praxe
Jejich výhodou je především rychlost aplikace.
Pokud rekonstruujete nebo stavíte, pravděpodobně začnete takzvaně od podlahy. V posledních letech si lidé hlavně v rodinných domech oblíbili lité podlahy, které jsou jednak praktické a spočívají v rychlé a fyzicky pohodlnější aplikaci. Při rekonstrukci starých podlah má ale jejich pokládka nutná specifika. Jak postupovat a na co si dát pozor, poradí Pavel Svatoš, market manažer z divize Weber Skupiny Saint-Gobain.
Lité podlahy odpovídají nejen trendům a nárokům současné stavební praxe, ale zejména požadavkům zákazníků, kteří od podlahového souvrství kromě odolnosti a dlouhé životnosti očekávají také další vlastnosti, jako je například schopnost tepelné nebo zvukové izolace čí finální estetika.
ANHYDRID, NEBO CEMENT?
Na lité podlahové potěry se v zásadě používají buď anhydridové, nebo cementové hmoty. „Anhydridové hmoty se vyrábějí na bázi pojiva ze síranu vápenatého. Jejich výhodou je příznivá pořizovací cena i minimalizace smrštění během vyzrávání. Avšak pozor, počítejte s delším časovým intervalem pro vyzrání hmoty na požadované zbytkové vlhkosti, obvykle 2,5 až 3 měsíce,“ říká Pavel Svatoš z divize Weber Skupiny Saint-Gobain. Naproti tomu potěry na bázi cementu zrají na požadované zbytkové vlhkosti podstatně kratší dobu, většinou kolem 28 dnů, dbejte však na vytvoření menších dilatačních celků z důvodu smršťovacích pohybů potěrů při vyzrávání.
KRITÉRIA PRO VÝBĚR PODLAHOVÉ HMOTY
Podlahovou hmotu vybírejte podle různých hledisek. V první řadě podle požadované aplikační tloušťky pro vyrovnání podkladu a tím tedy i pro vytvoření konečné nivelity souvrství. Dále pak podle rychlosti zrání podlahové hmoty pro pochůznost i možnost následné aplikace podlahových krytin, tedy dlažby, vinylu, dřeva a dalších. Nezapomínejte také na to, jak bude podlaha zatěžována, neboť nějaké nároky vyžaduje podlaha v rámci bytové a administrativní výstavby a jiné zase například podlaha v průmyslových halách. Podlahovou hmotu vybírejte také s ohledem na druh a kvalitu nosné podkladní vrstvy, kterou může být starší beton, tepelná izolace, dřevoštěpková deska apod. Posledním kritériem je druh podlahové krytiny, kterou chcete na podlaze mít. Jiné požadavky zejména na lokální rovinnost vyžaduje pokládka dlažeb či plovoucích podlah, odlišné nároky má pak aplikace elastických podlahových krytin, tedy PVC, vinyl nebo lino.
JAK NA REKONSTRUKCI STARÉ PODLAHY
Pokud se rozhodnete, že oprášíte kabát své podlaze a dodáte jí novou krytinu, je dobré nejprve zajistit soudržný a rovinatý podklad. Dokonale rovného povrchu ale nedocílíte běžnými cementovými nebo anhydridovými potěry. K tomu napomohou tzv. samonivelační neboli vyrovnávací hmoty, které finálně připraví podlahu na kladení krytin.
Při rekonstrukci staré podlahy hlavně nepodceňte přípravu. Správná příprava a diagnostika podkladu je totiž hlavním klíčem k úspěchu. „Každý podklad je specifický a vyžaduje různou úpravu. Ne každý podklad ale všechno vydrží, proto musíte v první řadě zjistit, zda je povrch podlahy dostatečně únosný a soudržný,“ vysvětluje Pavel Svatoš z Weberu. To znamená, že například u betonového podkladu se musíte podívat, zda se na některých místech nedrolí či nepraská.
„Hned poté doporučuji zjistit balastní zátěž podkladu jako takového. Tím mám na mysli ošetřit, zda nemáte na podlaze zbytky starých krytin či lepidel po nich. Ty je třeba mechanicky odstranit,“ říká Pavel Svatoš. Všechny tyto nežádoucí segmenty původních podlah proto musíte odstranit seškrabáním, broušením, či frézováním a opatřit penetrací, jinak by vám finální samonivelační hmota nedržela.
SAVÝ, NEBO NESAVÝ POVRCH?
Při penetraci byste měli nejprve zjistit, jestli je povrch podkladu savý nebo nesavý. Zjistit to přitom můžete jednoduchým trikem. „Stačí provést takzvanou zkoušku savosti, to znamená, že si připravíte zhruba deci vody, kterou rozlijete třeba na tři různá místa po povrchu podlahy, necháte tři čtyři minutky a poté zkontrolujete. Pokud se vám voda vsákla, jedná se o savý povrch,“ popisuje postup odborník ze Saint-Gobain. V opačném případě máte nesavý povrch a na ten se používá jiný nátěr, ideálně s příměsí křemičitého písku, který vytvoří adhezní vrstvu hrubou podobně jako brusný papír, ke které se další vrstvy nátěrů snáze přichytí.
VYZRÁVÁNÍ SAMONIVELAČNÍ HMOTY
I tady na vás mohou číhat rizika. U většiny samonivelačních hmot dochází při vyzrávání k určitému pnutí. Mají nejprve tendenci se smrsknout a poté se roztáhnout. Mohou narazit na stěnu, zvednout se a popraskat, proto nezapomeňte přidat podél stěn dilatační pás, který tomuto jevu zabrání. Délka schnutí pak závisí na tom, jak dostatečně větranou místnost máte, na vlhkosti a na tloušťce, v jaké je samonivelační hmota aplikována.