31.08.2020 | Praxe
Rozhodující je dostatek kvalifikovaných informací.
Prodlení na staveništi, která budou výsledkem zpoždění dalších dodavatelů, sotva zbaví pokladače parket nebo podlahy jeho závazku dodržet dohodnuté termíny – i když tyto termíny lze splnit stěží nebo pouze se značnými náklady a prací navíc. Avšak existují způsoby a prostředky, jak se ochránit s dostatečným předstihem proti nepříjemným překvapením.
Bohužel je běžnou praxí, že majitelé budov, architekti nebo dokonce stavbyvedoucí opomenou informovat firmu najatou na pokládání parket nebo podlahy o tom, jaký druh a pevnost potěru byly zhotoveny, nebo které zvláštní požadavky musí být při pokládání podlahové krytiny splněny. Z tohoto důvodu vždy při uzavírání smlouvy na pokládku podlahy existuje určitá nejistota a mnohá rizika. Proto přijde vhod, když pokladač parket nebo podlahy dokáže identifikovat a určit typ podkladu nacházejícího se na staveništi. V podstatě existují tři možnosti, jak to lze provést, tyto možnosti budou popsány níže.
POŽÁDÁNÍ O INFORMACE
Nejvhodnější způsob zjištění, jaký druh podkladu je skutečně nainstalován, je zajistit si co nejvíce informací: zeptat se zákazníka, architekta, stavbyvedoucího nebo firmy, která zhotovila potěr. Abyste se vyhnuli nepříjemným překvapením a zbytečným pozdějším diskuzím, sdělení by mělo být přednostně zaznamenáno písemně. Nicméně, existují dvě věci, které je třeba si zapamatovat:
• Při měření obsahu vlhkosti u čerstvě položených, rychle vytvrzujících potěrů pomocí přístroje na měření vlhkosti CM je naprosto nezbytné dodržovat technické informace poskytnuté výrobci potěru a poznamenat si podrobnosti a rozdíly.
• Některé rychle vytvrzující potěry musí být zakryty plánovanou podlahovou krytinou nejpozději do jednoho týdne po položení potěru, aby se zabránilo například v účinku opětovného navlhnutí. V opačném případě někteří výrobci potěrů odmítnou jakoukoliv záruku.
Proto stojí za to položit další otázky a stav si vhodným testováním ověřit – dokonce i za cenu pocitu, že člověk jde zákazníkovi nebo dalším lidem na nervy. Konec konců, je toto jediný způsob, jak od začátku zabránit škodám a reklamacím s uplatněním práva na náhradu.
Když podlaháři narazí na staré podklady, měli by být ještě opatrnější. Chemické reakce mezi starými a novými podlahovými materiály mohou například vyvolat velmi nepříjemný zápach. Navíc může dojít k problémům s adhezí mezi různými materiály, které mají být pokládány. Ale řádné vyhodnocení starého podkladu lze provést pouze tehdy, když zákazník/majitel budovy poskytne dokumentaci stávajících vrstev nebo se zadá provedení komplexní analýzy. Jestliže dojde ke změně předpokládaného způsobu používání podlahy, zákazník nebo projektant musí přehodnotit také nosnost podlahy, která se má pokládat.
SPECIÁLNÍ ANALÝZY POTĚRU
Existují speciální laboratorní analýzy, které poskytují rychlé a vysoce spolehlivé výsledky. Aby bylo možné zjistit, jaký typ potěru byl dříve položen, je ve většině případů dostačující vzorek o hmotnosti přibližně 100 gramů. Nevýhodou je to, že takové laboratorní testy jsou relativně drahé a nemohou být prováděny každým zkušebním ústavem. Avšak ve většině případů není tato speciální analýza vyžadována. Tato možnost bude zvažována pouze tehdy, když žádná jiná metoda nedokáže poskytnout spolehlivý výsledek.
VIZUÁLNÍ HODNOCENÍ
Pokud má poskytnout spolehlivé výsledky, každé vizuální hodnocení vyžaduje zkušenosti a technické know-how. Zde je rovněž třeba odštípnout z potěru dostatečně velký vzorek – v jeho celé tloušťce. Alespoň se jedná o způsob, jak „získat hrubou představu” o konzistenci a pevnosti podkladu. Avšak toto vizuální hodnocení samotné není v žádném případě dostatečné pro vyhodnocení, zda starý podklad má dostatečnou nosnost při zvážení jeho pozdějšího způsobu využívání.
Existuje vcelku mnoho různých typů potěrů, a někdy není snadné je od sebe rozlišit. Ale zkušený a profesionální pokladač podlahy dokáže získat informace z následujících ukazatelů:
- barvy
- struktury, zrnitosti a textury (rozmístění zrn)
- uspořádání spár
- vzhledu povrchu
- pórovitosti a nasákavosti
- některých zvláštních charakteristik
Níže naleznete přehled nejdůležitějších charakteristik různých typů potěrů:
CEMENTOVÝ POTĚR
Barva: běžné cementové potěry jsou normálně cementově šedé. V oblastech, v nichž se používá různě zbarvený písek a štěrk, se jejich barva může měnit na různé odstíny šedé.
Struktura a zrnitost závisí na kamenivu. Při odebírání vzorku v celém průřezu potěru by štěrkopísek použitý pro výrobu potěru měl mít zrnitost 0 až 8 mm. Struktura má relativně jednotný vzhled.
Uspořádání spár: odborně položené cementové potěry mají takzvané slepé spáry ve formě drážek provedených hladítkem. Tyto předem stanovené body lomu jsou obvykle nezbytné v oblastech, v nichž se potěr zužuje, například u dveřních otvorů a na všech plochách o délce strany větší než 6 metrů. Avšak toto se vztahuje pouze na potěry položené na separační vrstvu nebo plovoucí konstrukce, nikoliv na napojené potěry.
Vzhled povrchu: ve většině případů je povrch cementových potěrů zaleštěn nebo vyhlazen pomocí hladítka. Protože vlhkost obsažená v těchto potěrech je uvolňována z horní a spodní strany různými rychlostmi, může dojít k tomu, že potěr se u krajů zvrásní směrem nahoru. Toto zvrásnění je nevyhnutelným vedlejším účinkem procesu vysychání.
Nasákavost/pórovitost: běžné cementové potěry mají dobrou nasákavost a pouze mírnou pórovitost. Avšak jestliže složení obsahuje strusku z vysokých pecí, bude povrch velmi pórovitý. Obzvláště staré struskové potěry a takzvané lehké potěry vykazují jasně zrnitou strukturu a jsou často podél okrajů nestabilní a obsahující vady. Vždy vyžadují zvláštní opatrnost!
Zvláštní charakteristiky: cementové potěry s tvrdým kamenivem, jako je žula, korund, karbid křemíku a podobné materiály (tvrdokamenité potěry), se skládají buď z jedné vrstvy tvrdého materiálu, nebo dvou vrstev: přechodové vrstvy a vrstvy tvrdého kameniva. Zkušené oko podle posypu v kamenivu a celkového vzhledu konstrukce pozná, že se jedná o potěr s tvrdým kamenivem.
Cementové tekoucí potěry a cementové potěry se speciálními přísadami, jako jsou například urychlovače, lze stěží odlišit – alespoň vizuální prohlídkou – od běžných cementových potěrů.
BETON
Barva: podobná cementovým potěrům, barva betonu je také cementově šedá. Odstíny šedé se mohou měnit podle složení betonu.
Struktura a zrnitost závisí na kamenivu použitém v betonu jako písek, štěrkopísek a/nebo drcený kámen. V porovnání s běžnými cementovými potěry je jejich struktura a zrnitost mnohem hrubší. Ještě výraznějším ukazatelem je poněkud nepravidelná textura.
Obvyklý vzhled povrchu:
• Beton s konečnou úpravou strojním hladítkem je stejně hladký, jako kdyby byl proveden ručním hladítkem („hladký jako po úpravě hladítkem”), a je podobný vyhlazenému cementovému potěru.
• Po konečné úpravě brusným kotoučem má betonový povrch vzhled jako po broušení smirkovým papírem.
• Při konečné úpravě betonu pomocí vhodného kartáče se vytvoří hrubý povrch.
Pórovitost a nasákavost se velmi liší a silně závisejí na složení a povrchové struktuře betonu. Ale všeobecně řečeno, u podkladů skládajících se z betonu lze předpokládat, že mají relativně vysokou nasákavost.
Zvláštní charakteristiky: obvyklými betonovými podklady jsou podlahové a stropní desky o tloušťce 10 až 30 cm. Doba vysychání, po které budou připraveny na pokládání podlahové krytiny, může být několik let.
ANHYDRITOVÝ TEKUTÝ POTĚR NEBO BĚŽNÝ ANHYDRITOVÝ POTĚR
Barva: oba typy potěru se dodávají v nažloutlém až sádrově bílém odstínu. Pokud se použijí zbarvené přísady, barva potěru se může lišit podle těchto přísad. To platí například pro staré anhydritové potěry.
Tím, co mají oba typy potěru společného, je jejich relativně hustá struktura. Avšak vzhledem k širokému rozsahu druhů kameniva se mohou značně lišit, pokud se týká zrnitosti a textury. Obsahují říční i kopaný písek nebo říční i kopaný štěrk, drcený kámen a drcený kamenný písek, strusku z vysokých pecí a škváru i křemičitý písek a křemičitý prášek (křemenný písek a prach). Anhydritové tekuté potěry obvykle mají jemnější zrnitost.
Vzhled povrchu: protože anhydritové potěry mají spíše nízkou tendenci ke smršťování, budou stěží existovat jakékoliv dilatační spáry – dokonce i na velkých plochách. Ve srovnání s cementovými potěry se zdá, že mají spíše hladký povrch. Opticky lze oba potěry na bázi anhydritu rozlišit navzájem od sebe podle dvou charakteristik: běžný typ potěru má hrubší strukturu povrchu a nejsou na něm žádné stopy po míchacím stroji.
Nasákavost: běžné anhydritové potěry jsou obvykle více savé než tekuté anhydritové potěry.
Zvláštní charakteristiky: pro oba typy potěrů je typické jejich plovoucí pokládání. Zřídka se pokládají na separační vrstvu nebo používají v napojených (kompozitních) strukturách.
XYLOLITOVÝ POTĚR
Barva: pro potěry na bázi oxychloridu hořečnatého (nebo xylolitu) je charakteristická jejich dvouvrstvá struktura se zbarveným užitkovým povrchem – červenohnědým, ale také v různých odstínech šedé. Tloušťka těchto potěrů se mění mezi celkem 2 a 5 cm, přičemž zbarvený užitkový povrch představuje přibližně 1 až 2 cm.
Vzhled povrchu: zvláštní charakteristiky tohoto potěru představují viditelné složky (částečně dřevěné hobliny, granulovaný korek, piliny a dřevitá moučka) i jejich velmi pórovitá struktura a pravidelná textura. Povrchy potěrů jsou příležitostně mramorované nebo dokonce vícebarevné.
Zvláštní charakteristiky: vzhledem k jejich výrazným optickým charakteristikám lze xylolitové potěry snadno rozeznat. Díky typickým přísadám, jako jsou piliny, granulovaný korek a dřevitá moučka, nebude pro oko zkušeného pokladače podlah existovat žádné riziko záměny těchto potěrů například se starými anhydritovými potěry.
Pokračování najdete v zářijovém vydání magazínu DOMO, které vychází tento pátek 4. 9. 2020.
Autor: Ing. Martin Kavalír, společnost Henkel